Dávám k dispozici úplné znění mé práce do soutěže Allen & Overy Essay Competition 2008 na téma uznávání a výkon rozhodčích nálezů. Ve druhém ročníku to pro mě byla úplná španělská vesnice, ale musím přiznat, že mě zpracování tématu bavilo, leč jsem práci dokončoval na poslední chvíli, proto zejména na konci práce je to znát (asi proto jsem nevyhrál :-)) Ještě 15 dní před uzávěrkou, kdy jsem se rozhodl že zkusím něco do soutěže napsat, jsem nevěděl co to rozhodčí nález vůbec je.
Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta Právnická
Uznávání a výkon rozhodčích nálezů
Allen & Overy Essay Competition 2008
Martin Marek
29.2.2008
Obsah
1. Úvod
2. Rozhodčí nález
2.1. Náležitosti rozhodčího nálezu
2.2. Rozdíl mezi rozhodčím nálezem a soudním rozhodnutím
3. Zákonná úprava podmínek pro uznání a výkon rozhodčího nálezu a Newyorská úmluva
3.1. Srovnání podmínek pro uznání a výkon rozhodčího nálezu v Českém právním řádu a některých evropských zemích
3.2. Odepření uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů a aplikace výhrady veřejného pořádku
4. Úprava podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu
5. Ochrana proti zjevně chybným rozhodčím nálezům v českém právním prostředí
5.1. Ochrana procesních práv při zjevně nesprávném rozhodčím nálezu v české právní úpravě
5.2. Ochrana hmotných práv při zjevně nesprávném rozhodčím nálezu v české právní úpravě
6. Uznávání a výkon rozhodčích nálezů „de lege ferenda“
6.1. Rezignace státu na účinnou ochranu hmotných i procesních práv rozhodčího řízení?
6.2. Rozhodčí nález jako exekuční titul
6.3. Uznávání a výkon rozhodčích nálezů v EU 27 x jinak?
7. Seznam použitých zkratek
8. Seznam pramenů a literatury
1. Úvod
Tato práce si neklade za cíl obsáhnout celou problematiku uznávání a výkonu rozhodčích nálezů tak, jak ji komplikovaně upravuje mezinárodní právo a národní právo jednotlivých států. V zásadě jde pouze o jakýsi exkurs do této problematiky, který může vyvolat spíše řadu dalších otázek, než že by všechny otázky, které jsou s tímto tématem spojeny, zodpovídal. Na závěr práce je uvedeno několik osobních postřehů týkajících se české právní úpravy a také jeden postřeh k uznávání rozhodčích nálezů v rámci EU.
2. Rozhodčí nález
Zákonná úprava rozhodčího řízení tak, jak je zakotvená v českém právu zákonem ZRŘ, neobsahuje definici rozhodčího nálezu. Zákonná úprava v tomto směru vymezuje pouze účinky, které nález má, a dále upravuje některé náležitosti, které je nutné dodržet proto, aby rozhodnutí bylo považováno za rozhodčí nález. Ani mezinárodní úmluvy, kterými je ČR vázána na tuto otázku přímo neodpovídají a ponechávají její zodpovězení národnímu právu.[1]
Pojem rozhodčí nález se však v domácím právu používá v literatuře již před přijetím ZRŘ. N. Rozehnalová odkazuje na tuto definici:
„Rozhodčí nález je písemné, konečné rozhodnutí vydané řádně ustavenými rozhodci ve věci samé, obsahující mimo jiné určitě formulovaný výrok o předložené otázce spolu s jeho odůvodněním. Toto rozhodnutí je podepsáno alespoň většinou rozhodců z příslušného tribunálu nebo samorozhodcem. Rozhodnutí má účinky pravomocného soudního rozhodnutí.[2]
Rozhodčí nálezy se v literatuře dále dělí na domácí (tuzemské) a cizí. Pro tuto práci se autor bude držet definice, která za domácí nález považuje ten, který byl na území státu, kde je požadováno jeho vykonání, vydán, a která za cizí považuje ten, který byl vydán v jiném státě, než je požadován jeho výkon. Tento přístup v zásadě vychází z ustanovení § 38 ZRŘ a také prvního článku NYUml.[3]
2.1. Náležitosti rozhodčího nálezu
Náležitosti rozhodčího nálezu upravuje § 25 ZRŘ. Rozhodčí nález podle § 25 musí být:
a) usnesen většinou rozhodců
b) vyhotoven písemně
c) alespoň většinou rozhodců podepsán
d) výrok rozhodčího nálezu musí být určitý
e) pokud se strany nedohodnou jinak, musí obsahovat zdůvodnění
ZRŘ také v § 28 říká, že písemné vyhotovení nálezu musí být doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci.
Rozhodčí nález je povahou exekučním titulem[4] a tedy musí obsahovat náležitosti exekučního titulu, aby jej jako exekuční titul bylo možné také vykonat. Z tohoto důvodu je nutné, aby byl rozhodčí nález jako rozhodčí nález označen, byť to ZRŘ výslovně nestanoví. K dalším náležitostem rozhodčího nálezu jako exekučního titulu více např. Rozehnalová[5].
2.2. Rozdíl mezi rozhodčím nálezem a soudním rozhodnutím
Důvodová zpráva[6] ZRŘ uvádí:
„Výsledkem činnosti rozhodců je rozhodčí nález, který má zásadně tytéž účinky jako pravomocný soudní rozsudek, je tedy především státní mocí vykonatelný.“
Tento názor obsažený v důvodové zprávě je ovšem příliš obecný na to, aby mohl být bezvýhradně přijat. Navrhovatelé zákona samozřejmě nemohli tušit, jak se projeví samotná aplikace ZRŘ. Níže jsou vyjmenovány některé odlišnosti rozhodčího nálezu a soudního rozhodnutí.
Hlavní rozdíly mezi rozhodčím nálezem a soudním rozhodnutím vychází již ze samotné povahy řízení, tedy řízení u rozhodčího soudu nebo řízení před rozhodcem a řízení před obecnými soudy. Tedy na úvod rekapitulace procesních odlišností předcházejících vydání rozhodčího nálezu a soudního rozhodnutí:
a) Řízení vedené před rozhodčím soudem se vždy řídí rozhodčím řádem příslušného rozhodčího soudu, soudní řízení před kterýmkoliv obecným soudem se řídí výhradně Občanským soudním řádem[7].
b) Rozhodčí řízení je dle ustanovení § 19 odst. 3 ZRŘ vždy neveřejné. Naproti tomu soudní řízení je ze zásady veřejné a od této zásady lze upustit jen ve výjimečných případech[8].
c) Vyhlášení rozsudku (soudního rozhodnutí) je dle § 156 odst. 1 OSŘ vždy veřejné. Naproti tomu vydání rozhodčího nálezu není veřejné, ale „privátní“, pouze pro účastníky rozhodčího řízení[9].
K hmotně právní povaze rozhodčího nálezu ve srovnání se soudním rozhodnutím, lze uvést zejména:
a) Rozhodčí nález je oproti soudnímu rozhodnutí konečným rozhodnutím ve věci samé a proti němuž není možné odvolání ani mimořádný opravný prostředek. Rozhodčí řízení je tradičně chápáno jako jednoinstanční, čímž je zaručena toliko vyzdvihovaná vlastnost rozhodčího řízení oproti klasickému soudnímu sporu a tou je rychlost rozhodování[10].
b) Rozhodčí nález lze snadněji uznat a vykonat v jiném státě než byl vydán (tedy jako cizí rozhodčí nález) než je tomu v případě uznání a výkonu soudního rozhodnutí na území jiného státu než bylo soudní rozhodnutí vydáno[11].
c) Rozhodčí nález nemůže jít nad rámec návrhu stran.[12] Oproti tomu obecné soudy mohou překročit návrhy účastníků[13].
Obecně lze také říci, že rozdíl mezi rozhodčím nálezem a soudním rozhodnutím je též obsažen v samotné povaze instituce, která rozhodnutí/nález vydává, tedy rozhodčí soud nebo rozhodce a obecný soud.
3. Zákonná úprava podmínek pro uznání a výkon rozhodčího nálezu a Newyorská úmluva
Základní mezinárodní úpravou, která upravuje uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů je tzv. Newyorská úmluva (NYUml). Jako základní mezinárodní smlouva pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů Newyorská úmluva stanoví podrobné podmínky pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů. Avšak některá ustanovení Newyorské úmluvy ponechávají státům prostor pro národní právní úpravu. Jedná se o tyto oblasti:
a) Samotný výkon rozhodčího nálezu.
b) Průběh fáze uznání rozhodčího nálezu.
c) Hodnocení jednotlivých důvodů pro odepření výkonu rozhodčího nálezu vyjma ustanovení o formě rozhodčí smlouvy, jež upravuje čl. II odst. 2 NYUml[14].
Zde je třeba poznamenat, že i když je ponechán ve výše uvedených případech České republice prostor pro vlastní právní úpravu, kterou je ZRŘ, není možné ve vlastní právní úpravě se odchýlit proti smyslu a ostatních ustanovením Newyorské úmluvy[15].
3.1. Srovnání podmínek pro uznání a výkon rozhodčího nálezu v Českém právním řádu a některých evropských zemích
V České republice platí pro uznávání a výkon cizích rozhodčích nálezů stejná pravidla jako pro uznání a výkon tuzemských rozhodčích nálezů. Toto je v souladu s čl. III Newyorské úmluvy a také stanoveno v § 38 ZRŘ. Tím je tedy dáno „rovné“ postavení tuzemských a cizích rozhodčích nálezů.
Česká úprava velmi liberálně pojímá možnost výkonu rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Na rozdíl například od německé úpravy nepředchází samotnému nařízení o exekuci uznávací výrok soudu[16].
Na druhé straně v úpravě možnosti dohody o vyloučení možnosti žaloby na zrušení rozhodčího nálezu je tuzemská úprava konzervativní. Toto se vztahuje zejména k § 31 ZRŘ a v zásadě vychází z ústavního práva ukotveného v čl. 36 Listiny, kdy je toto právo obecně chápáno tak, že neumožňuje se předem vzdát práva na soudní ochranu. Takový úkon by byl nicotný.
Extrémním se zdá být v tomto ohledu zejména belgická a švýcarská úprava, které umožňuje stranám si vyloučení žaloby na zrušení rozhodčího nálezu mezi sebou dohodnout[17]. Jako opačný příklad je uváděn § 1059 odst. 2 knihy X. německého občanského soudního řádu[18], který umožňuje zrušení cizího rozhodčího nálezu. Zde je třeba doplnit, že zrušení rozhodčího nálezu nemá podle převládající praxe exteritoriální účinky a tedy je možné, nález zrušený v jedné zemi uplatnit v zemi jiné[19].
Například polská právní úprava nemá samostatný zákon pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů a tuto věc ponechává zcela v režimu mezinárodních dohod a ustanovení polského soudního řádu[20].
Česká republika se přijetím speciálního zákona upravujícím rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů (ZRŘ) přiklonila k názoru, kdy stát nemůže ponechat rozhodčí řízení, a tedy i výkon a uznání rozhodčích nálezů, zcela mimo soustavu obecných soudů. Toto pojetí vychází z nepřípustnosti nemožnosti soudní ochrany vůči svévoli postupu rozhodců, či rozhodčích soudů. Jak již bylo řečeno výše, jednalo by se o porušení ústavního práva na soudní ochranu.
3.2. Odepření uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů a aplikace výhrady veřejného pořádku
Odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu upravuje § 39 ZRŘ. V ustanovení § 39 je taxativní výčet důvodů, pro které lze uznání nebo výkon cizího rozhodčího nálezu odmítnout.
a) Rozhodčí nález není podle práva státu, v němž byl vydán, pravomocný nebo vykonatelný.
b) Rozhodčí nález je stižen vadou uvedenou v § 31.
c) Rozhodčí nález odporuje veřejnému pořádku.
ad a) Zde je tuzemská úprava příliš striktní, neboť v článku V NYUml odst. 1 se praví “Uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na žádost strany...“, tedy v tomto případě je třeba dle principu aplikační přednosti uplatnit ustanovení NYUml před tuzemskou úpravou, a nikoli tak bezvýhradně aplikovat ustanovení první věty § 39. [21]
ad b) Odkaz na ustanovení § 31 je snahou o zrovnoprávnění přístupu k cizím a tuzemským rozhodčím nálezům. Zde je třeba vzít na vědomí, že cizí rozhodčí nález oproti tuzemskému nelze zrušit, ale pouze odepřít jeho uznání a výkon. Jednotlivá ustanovení vad uvedená v § 31 v písmenech a) až f) kopírují ustanovení Newyorské a Evropské úmluvy. Zvláštním je ustanovení písmene g). Toto ustanovení o důvodech pro obnovu řízení je v rozporu se samotnou povahou rozhodčího řízení, které je, jak již bylo výše uvedeno, chápáno jako jednoinstanční, bez řádného i mimořádného opravného prostředku. Obnovu řízení rozhodčí řízení nezná. Domnívám se zde, že aplikace tohoto ustanovení může být velmi problematická, taktéž literatura si s tímto příliš neví rady. Bělohlávek k tomuto uvádí: „...Česká republika je jednou z nemnoha zemí, která do svého právního řádu takový důvod pro zrušení rozhodčího nálezu zakotvila, a jeho aplikace je velmi sporná.[22]“ S tím nelze než souhlasit.
ad c) Toto ustanovení lze aplikovat bezvýhradně. Ustanovení výhrady rozporu s veřejným pořádkem kopíruje ustanovení čl. V odst. 2 pís. b, NYUml. Pojem „veřejný pořádek“ definuje ustanovení § 36 MPSaP takto:
„Právního předpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení Československé socialistické republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat.“
Aplikace veřejného pořádku se v případě rozhodčího řízení použije analogicky s ustanovením § 64, jako kdyby šlo o zahraniční rozhodnutí soudů. Jelikož ustanovení o rozporu s veřejným pořádkem je obsaženo v Newyorské úmluvě, lze předpokládat obdobu jeho výkladu i v jiných státech, jež Newyorskou úmluvu ratifikovali. Zde lze očekávat rozpor pouze ve výkladu termínu ordre public například v arabských zemích a západních demokraciích.
4. Úprava podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu
Zrušení rozhodčího nálezu je možné pouze u tuzemských rozhodčích nálezů. Toto vyplývá z obecné teze soudní moci státu:
Soudní moc státu lze z principu svrchovanosti a suverenity vykonávat pouze na vlastním území státu, který toto rozhodnutí (rozsudek) vydal.
U cizích rozhodčích nálezů se použije institut odepření uznání nebo výkonu rozhodnutí cizího rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 39 ZRŘ (viz odstavec 3.2). Jak již bylo řečeno, zrušení rozhodčího nálezu soudem není opravným, odvolacím nebo mimoodvolacím prostředkem. Opravný prostředek v rozhodčím řízení je možný výhradně podle ustanovení § 27 ZRŘ. Institut zrušení rozhodčího nálezu nepřímo vyplývá z ústavního práva na soudní ochranu, jde o právo na přezkoumání rozhodčího nálezu, který je v našem právním řádu exekučním titulem, nezávislým soudem. Role soudu je zde ovšem pouze kontrolní[23] a soud prověřuje pouze správnost průběhu rozhodčího řízení, tak jak je uvedeno v ustanoveních a) až f) § 31 ZRŘ.
V případě české úpravy tedy jde výhradně o prověřování procesních práv, vyjma ustanovení písm. g) §31 ZRŘ. Zásah soudu do hmotných práv si lze představit jen v případě důvodů, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení[24]. Na problém aplikace tohoto ustanovení již bylo upozorněno výše.
Domácí právní úprava podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu, jak již bylo řečeno v bodě 3.2 ad b) této práce, v zásadě kopíruje ustanovení Newyorské a Evropské úmluvy. Jak již bylo také uvedeno, ustanovení písmene g) § 31 ZRŘ je ve srovnání se zahraničními úpravami svým způsobem unikátní.
5. Ochrana proti zjevně chybným rozhodčím nálezům v českém právním prostředí
V českém právním řádu mají dle článku 10 Ústavy aplikační přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, tudíž všichni účastníci rozhodčího řízení jsou v režimu ochrany mezinárodních smluv a úmluv. V případě rozhodčího řízení jimi jsou zejména Newyorská a Evropská úmluva. To, co není upraveno mezinárodní smlouvou, lze upravit domácím právem, v případě České republiky je to ZRŘ, dále také OSŘ a MPSaP a případně další předpisy zde neuvedené, jichž se může rozhodčí řízení a proces uznání a výkonu rozhodčích nálezů dotknout. Ochranu práv účastníků rozhodčího řízení, nebo řízení o uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu lze rozdělit na práva procesní a práva hmotná.
5.1. Ochrana procesních práv při zjevně nesprávném rozhodčím nálezu v české právní úpravě
Ochranu procesních práv účastníků lze najít zejména v ustanovení písmen a) až f) §31 (v případě přezkumu procesního řízení) a v ustanoveních § 39 ZRŘ (v případě odepření a uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu). Domnívám se, že ochrana procesních práv účastníků řízení je v české právní úpravě silně ukotvena zejména neodbouratelným ukotvením možnosti soudního přezkumu.
5.2. Ochrana hmotných práv při zjevně nesprávném rozhodčím nálezu v české právní úpravě
U hmotných práv je z principu rozhodčího řízení, jakožto dobrovolného podřízení se stran pravidlům rozhodčího soudu (či soudní instituce apod.), výrazně menší než je tomu v případě ochrany práv procesních. Strany se přistoupením k rozhodčímu řízení dobrovolně vzdávají možnosti odvolání z důvodu porušení hmotných práv proti rozhodnutí k obecnému soudu. Jak již bylo řečeno výše, hmotnými právy se obecný soud nezabývá. Dobrovolné podřízení se rozhodnutí rozhodčího soudu či arbitra, je jedním ze základních teoretických východisek rozhodčího řízení. V české právní úpravě nezasahování obecného soudu do hmotných práv sporu prolamuje, a to nepříliš šťastně, ustanovení písmene g) § 31 ZRŘ. Další hmotně právní ochranu již lez pouze dovozovat například z ustanovení o veřejném pořádku, avšak ochrana hmotných práv proti zjevně nesprávnému rozhodčímu nálezu není ani v tomto příliš veliká. Domoci se ochrany hmotných práv před obecnými soudy se lze tedy například zrušením nesprávného rozhodčího nálezu skrze ochranu procesních práv.
Strany si mohou dohodnout přezkum tuzemského rozhodčího nálezu skrze využití ustanovení § 27 ZRŘ[25].
6. Uznávání a výkon rozhodčích nálezů „de lege ferenda“
Závěrem jsou uvedeny některé oblasti, které při koncipování této práce vyvolávaly v autorovi největší otázky a na které nebyla nalezena uspokojivá odpověď v právní úpravě ani odborné literatuře. Autor se zde pokusí nastínit možný směr úvah ke změně domácí úpravy.
6.1. Rezignace státu na účinnou ochranu hmotných i procesních práv rozhodčího řízení?
Jak již bylo řečeno, v domácí úpravě je pouze malá možnost přezkumu rozhodčího nálezu jako takového obecnými soudy. Jakou ochranu poskytuje stát straně, která se cítí být zjevně nesprávným rozhodčím nálezem poškozena? Domnívám se, že hlavní úloha státu, pokud nechceme rezignovat na rozhodčí řízení jako takové, spočívá v důsledné kontrolní roli zejména pravidel rozhodčího řízení. Zde je třeba uvést, že domácí úprava v § 4 ZRŘ klade velmi malé nároky na osobu rozhodce. Rozhodcem může být pouze zletilá fyzická osoba, která je občanem České republiky nebo cizinec, který je na území svého státu způsobilý k právním úkonům, nebo tuto způsobilost má na území ČR. Osoba rozhodce nemusí splňovat žádné další předpoklady pro výkon rozhodce. To je velice liberální úprava s ohledem na to, že rozhodce musí mít přinejmenším dobrou procesní znalost rozhodčího řízení, aby byl vůbec schopen funkci rozhodce vykonávat. Oproti německé úpravě nemůže být osobou rozhodce dle ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/20002 Sb., o soudech a soudcích ani soudce. Kdo jiný než soudce by měl splňovat znalostní a osobnostní předpoklady pro vedení nezávislého řízení v rámci české právní úpravy[26]?
Přitom role rozhodce je klíčová právě pro účinnou ochranu procesních a hmotných práv stran rozhodčího řízení.
6.2. Rozhodčí nález jako exekuční titul
Jak již bylo uvedeno v části 2.1 této práce, česká právní úprava automaticky pojímá vykonavatelný rozhodčí nález jako exekuční titul. Uznání výkonu exekuce tak nepředchází samotnému nařízení exekuce (na rozdíl od Německa) uznání nároku soudem. Domnívám se, že v této části je právní ochrana, kterou stát zajišťuje nedostatečná a nedostatečně chrání případnou oběť zjevně nesprávného rozhodčího nálezu.
6.3. Uznávání a výkon rozhodčích nálezů v EU 27x jinak?
Při psaní této práce autor nabyl výrazného přesvědčení, že je poněkud absurdní, že Evropská unie nemá vlastní právní úpravu pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů na území EU a právní úpravu, která by stanovila jednotná pravidla pro rozhodčí řízení v rámci států EU. Autor se domnívá, že jednotná právní úprava rozhodčího řízení a uznání a výkonu rozhodčích nálezů v rámci EU by výrazně přispěla zaprvé k právní jistotě a zadruhé k rychlosti řešení sporů mezi stranami rozhodčího řízení z jednotlivých států EU i ke konečnému snížení nákladů rozhodčího řízení a uznání a výkonu rozhodčích nálezů.
7. Seznam použitých zkratek
Evropská úmluva Evropská úmluva o obchodní arbitráži. Vyhláška č. 176/1964 Sb. ministra zahraničních věcí o Evropské úmluvě o obchodní.
NYUml Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená v New Yorku 10. června 1958. Sdělení MZ č. 74/1959 Sb., o přistoupení k Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958.
MPSaP Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
OSŘ Zákon č. 56/1963 Sb., občanský soudní řád.
ZRŘ Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
8. Seznam pramenů a literatury
1. BĚLOHLÁVEK, J. Alexander.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-629-8.
2. BUREŠ, Jaroslav.: Občanský soudní řád, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-378-7
3. ROZEHNALOVÁ, Naděžda.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 1. vydání. Praha: 2002: ASPI Pubishing, 2002. ISBN 80-86395-41-3
Jiné právní předpisy:
- Důvodová zpráva k zákonu č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ze dne 13.7.1994
- Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
- Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
[1] Rozehnalová, Naděžda.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 1. vydání. Praha: 2002: ASPI Pubishing, 2002., s. 162
[2] Tamtéž, s. 162
[3] Čl. 1 NYUml odst. 1 věta první
[4] Ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
[5] Rozehnalová, N.: c.d. 2 , s. 164
[6] Důvodová zpráva k zákonu č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ze dne 13.7.1994
[7] Zákon. č. 56/1963 Sb., Občanský soudní řád
[8] Ustanovení § 116 zákona č. 56/1963 Sb., Občanský soudní řád
[9] K prolomení tohoto pravidla však dochází v případě soudního přezkumu rozhodčího nálezu. (K tématu přezkumu rozhodčích nálezů obecnými soudy více v další části práce.)
[10] ZRŘ stranám umožňuje v ustanovení § 27 dohodnout si možnost přezkumu rozhodnutí jinými rozhodci. Důležité pro rychlost rozhodování je fakt, že o přezkumu rozhodčího nálezu rozhodují opět rozhodci a nikoli soudci obecných soudů, což by mohlo vést k průtahům v řízení. (K tématu přezkumu rozhodčích nálezů obecnými soudy více v části 4 této práce.)
[11] Toto vyplývá z principu mezinárodního práva, kdy uznání a výkon soudních rozhodnutí vyplývá téměř vždy z dvoustranných smluv mezi jednotlivými státy. Oproti tomu z výkladu článku I. odst. 3 věty prvé NYUml lze dovodit, že k uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů mezi smluvními státy NYUml již není nutná podmínka vzájemnosti tedy, podmínka bilaterální smlouvy o uznávání a výkonu rozhodčích nálezů. K tomu též Rozehnalová, Naděžda.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 1. vydání. Praha: 2002: ASPI Pubishing, 2002., s.
[12] § 31 pís. f ZRŘ
[13] § 153 OSŘ
[14] K tomu Rozehnalová, Naděžda.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 1. vydání. Praha: 2002: ASPI Pubishing, 2002., s. 194
[15] Zde platí aplikační přednost Newyorské úmluvy jako mezinárodní smlouvy před českým právním řádem, tak jak je zakotvena v našem ústavním pořádku v článku 10 Ústavy ČR. K tomu též ustanovení § 47 ZRŘ, ze kterého vyplývá že se nejdříve použije ustanoveních Newyorské nebo též Evropské úmluvy a až poté ustanovení ZRŘ.
[16] Bělohlávek, J. Alexander.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-629-8. s. 232
[17] K tomu Rozehnalová, Naděžda.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 1. vydání. Praha: 2002: ASPI Pubishing, 2002., s. 180. Zde N. Rozehnalová hovoří „o vymknutí se mezinárodní arbitráže z dosahu obecných soudů“.
[18] Tamtéž, s. 180.
[19] Bělohlávek, J. Alexander.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-629-8. s. 236
[20] Tamtéž s.
[21] K tématu výstižně: Bělohlávek, J. Alexander.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-629-8. s.
[22] Tamtéž s. 244
[23] K tomu Rozehnalová, Naděžda.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 1. vydání. Praha: 2002: ASPI Pubishing, 2002., s.
[24] § 228 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ
[25] Bělohlávek, J. Alexander.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-629-8. s.
[26] Bělohlávek, J. Alexander.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-629-8. s.
