Zajímavý projekt EPS

EPS neboli Ekologický právní servis, občanské sdružení právníků, kteří hájí zejména životní prostředí pomocí práva. Kdo nezná nechť se seznámí web EPS. Ale o EPS jsem psát nechtěl, zaujal mě jejich nový projekt týkající se politiky územního rozvoje. Takhle "pod povrch" (nikoli jen účast ve správních řízeních, či veřejné akce) veřejné moci v ČR nejde žádná jiná nevládka věnujícíc se životnímu prostředí, ale dost možná i jiným oblastem. Tleskám! Navíc jsou to právníci :-) Více na webu Politika územního rozvoje ČR.

Sdělení děkana FPR o nahlédnutí do záznamových archů přijímací zkoušky 2008

Fakulta právnická umožňuje všem nepřijatým uchazečům nahlédnutí do záznamových archů přijímací zkoušky dne 4.7.2008 od 8.00 - 11.00 hodin na studijním oddělení FPR, Sady Pětatřicátníků 14, Plzeň.

JUDr. Jaroslav Zachariáš, CSc.
děkan FPR

zdroj: http://plzen.juristic.cz/studium/656343

Odvolání proti nepřijetí na vysokou školu

Pro ty co v přijímacím řízení neuspěli sem dávám své odvolání, které jsem použil před několika lety. Pokud jste tedy neuspěli v přijímacím řízení, určitě se odvolejte. Pokud budete chtít použijte můj vzor jako inspiraci pro vaše vlastní odvolání.

JUDr. Milan Kindl, CSc.
děkanát Fakulty právnické
Americká 42
Plzeň
306 14

V Plzni dne 11.7. 2004

Podle § 50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů podávám


ž á d o s t o p ř e z k o u m á n í


rozhodnutí o mém nepřijetí k vysokoškolskému studiu na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni do pětiletého magisterského studia obor právo od školního roku 2004/2005.



O d ů v o d n ě n í :

1. Dovoluji si zpochybnit hodnocení výsledků psychologické části testu. V testu se vyskytovaly otázky, jež se používají v testech IQ. Je známo, a dokládá to i odborná literatura, že takové typy otázek mohou mít vícero správných odpovědí jež autor testu ani neuvažoval. U klasického IQ testu se takové odpovědi zaznamenávají přímo do testu samotného. Tato možnost zde byla vyloučena tím, že odpovědi bylo nutno přepsat na jiný papír, než na kterém byly testové otázky. Možnost dodatečného upozornění na jiné řešení testových otázek vylučuje též termín nahlédnutí do záznamových archů přijímací zkoušky (13 a 20.9. 2004) a termín stanovený §50 odst.7 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. Při systému hodnocení výsledků přijímacího řízení, kdy rozhoduje o přijetí či nepřijetí jen několik bodů dosažených v testu, je každá taková otázka více než relevantní.

2. Šest bodů, jež dělilo mnou dosažený počet bodů od hranice k přijetí, nevypovídá mnoho o uchazečových schopnostech či předpokladech pro studium. Vzhledem ke koncepci testu použitého u přijímací zkoušky lze z jeho výsledku získat přesné informace o aktuálním výkonu uchazeče a vhodnosti otázek vzhledem k jeho individualitě, zatímco obecný údaj o celkových uchazečových znalostech a dovednostech je vyjádřen pouze přibližně.

3. O studium na Fakultě právnické mám opravdový zájem. Jsem přesvědčen, že mé logické, analytické a kreativní schopnosti jsou na dostatečné úrovni, abych magisterské studium - obor právo - úspěšně zvládl.

S pozdravem

Martin Marek

Aktuální informace výsledků přijímaček

V neděli byla hranice přijetí 29 bodů, v pondělí večer už 30 bodů. V úterý je poslední den přijímaček, takže se hranice pravděpodobně ještě posune. Tak si zkontrolujte výsledky :-)

Poslední post k přijímacímu řizení na práva v Plzni

Předně se omlouvám, že jsem nenapsal pokračování k přijímacím zkouškám na FPR do Plzně. Měl jsem tunu práce - psal jsem obrovitý projekt, který snad pomůže na jeden rok zajistit mimoškolní vzdělávání (včetně doučování) romským dětem a dospívajícím z jedné sociálně vyloučené komunity a do toho se musím učit na státnice z Římského práva, Teorie práva a Českých právních dějin. No hrůza období. Takže všechno ostatní šlo stranou, e-maily už skoro neotvírám, aby na mě nevybafly nějaké další úkoly. Ale zpět k přijímačkám, tedy alespoň pro ty co je ještě nemají za sebou.

Dlužím informace k odpovědím v testu. Tak tedy:

Odpovědi jsou 3 - a, b, c, ale pozor nebudete odpovídat tak, že napíšete písmeno správné odpovědi, ale budete správnou odpověď muset převést na čísla. Takhle:

správná odpověď podle vás:

a - 1
b - 2
c - 3
ab - 4
ac - 5
bc - 6
abc - 7
žádná - 8

Ano je tedy na každou otázku možných 8 odpovědí! To je myslím docela unikátní v rámci vysokých škol v ČR. Odpovědi navíc budete uvádět číslem nikoli písmenem na lísteček (věřte, opravdu bude malý) se správným odpovědmi. Nenechte se tím rozhodit, budete ujištěni (odbyti) slovy "to je součástí přijímacího řízení".

Tak to je vše co jsem schopen ještě k přijímacímu řízení doplnit, na zbytek logiky ani psychologické části se již nedostanu, tlačí mě teď státnice a už teď nevím o nikom z mých kamarádů, kdo by se na tyhle státnice neučil více než 14 dní. Mě zbývá 6 dní a jeden jsem se už učil ;-)

Pokud se ale potřebujete na něco k přijímačkám ještě zeptat, napište to do komentářů, já se pokusím vám jak nejlépe budu umět odpovědět.

Hodně štěstí!

Pozvánka na Letní právní školu

Dovolím si malé porušení autorského práva, když sem zkopíruji kompletní pozvánku, kterou uveřejnil Michal Bobek na Jiném právu zde.

Jde o pozvánku na letní právní školu věnující se diskriminaci. Protože jsem tam loni byl, tak vám ji všem velmi doporučuji. Opravdu to stojí za to! Loni sice byla na zámku Hrubá skála v Českém ráji, což bylo o mnoho krásnější prostředí než Justiční akademie v Kroměříži, ale i ta Kroměříž stojí za to. A hlavně... stojí za to samotná letní škola jako taková a zejména možnost debatovat o právních problémech s odborníky Kühnem a Bobkem ;-) Pokud můžete jeďte! Jo, ještě je sympatické také to, že si platíte jen dopravu. I když loni byla také hrazena. No co víc si přát?

Tady je to slíbené Ctrl+C a Ctrl+V:


Letní škola: Rovnost a diskriminace – vybrané problémy ve srovnávací perspektivě

Poradna pro občanství/občanská a lidská práva v partnerství s Justiční akademií v Kroměříži pořádá (již druhý ročník) Letní právní školy "Rovnost a diskriminace – vybrané problémy ve srovnávací perspektivě" ve dnech 12. - 15. září 2008 v prostorách JA v Kroměříži.

Program
Tematické bloky zahrnují interaktivní diskusi zajímavých aspektů vybraných soudních rozhodnutí, případové studie a simulaci soudního jednání na zadané téma (Moot court).

pátek 12.9.2008
Teoretické principy rovnosti a diskriminace ve srovnávací perspektivě
Přesun důkazního břemene

sobota 13.9.2008
Obtěžování
Soudní dvůr Evropských společenství
Případová studie

neděle 14.9. 2008
Evropský soud pro lidská práva
Volné odpoledne pro přípravu na Moot Court, pro zájemce možnost výletu

pondělí 15. 9. 2008
Moot court

Lektoři:
Michal Bobek,
Nejvyšší správní soud & Evropský univerzitní institut

David Kosař,
Nejvyšší správní soud & Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Barbara Havelková,
University of Michigan Law School

Zdeněk Kühn,
Nejvyšší správní soud & Právnická fakulta UK v Praze

Letní školu pořádá Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva, Ječná 7, 110 00 Praha 1, http://www.diskriminace.cz/ ve spolupráci s Justiční akademií v Kroměříži.

Přihlášky: do 25. srpna 2008 e-mailem na adresu poradna@poradna-prava.cz nebo fax: 222 809 364. Přihlášky jsou ke stažení na http://www.diskriminace.cz/ a http://www.poradna-prava.cz/. Info na tel.: +420 777 218 568, +420 224 829 087.
Ubytování a stravování je pro účastníky zdarma. Projekt je financován z prostředků Open Society Institute v Budapešti a z FM EHP/Norska.

Ústavní soud v argumentační krizi

Prostě si nemohu pomoci a musím sem přidat odlišné stanovisko k dnešnímu nálezu ÚS ve věci zdravotnické reformy předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Je totiž podle mého názoru výborné a ostré jako břitva. Především však obsahuje ústavněprávní argumentaci což se o nálezu říci nedá. A posledním důvodem je to, že média o tomto právním sporu referovat bezpochyby nebudou, i když rozhodnutí o poplatcích zdravotní reformy stojí absolutně na vodě!!! Jenže to novináři nepochopí, to ocení snad jen právníci, kteří ale budou schopni si odlišná stanoviska přečíst, a taky pochopit. Nedělám si žádné iluze. A přitom jde o sakra důležitou věc, ústavnost a ochranu lidských práv v ČR.

Po přečtení dnešního nálezu a odlišného stanoviska P. Rychetského vidím velký prostor pro ústavní stížnosti na placení poplatků například u kojenců a lidí jež nemají žádný příjem. Ona se ta druhá věta článku 31 Listiny nedá jedním nálezem zrušit i kdyby soudce Balík přijel na Fénixovi a volal Ave Cesar a nikdy jinak. Tak mě tak napadá zda může být historický nadšenec schopný reflektovat dnešní svět... a snad i schopen právní argumentace... Ale no tak!

Odlišné stanovisko předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského

k nálezu sp.zn. Pl. ÚS 1/08

Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje jak proti výroku, kterým byl zamítnut návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, vyčleněné k samostatnému řízení pod sp.zn. Pl. ÚS 1/08 (tzv. zdravotnická část „sběrného zákona“), tak proti argumentaci většiny pléna Ústavního soudu, pokud tvrdí, že zavedení tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví je ústavně konformní. Zde jsou důvody mého odlišného stanoviska :

1) Standardním postupem Ústavního soudu při abstraktní kontrole norem je test ústavnosti napadené normy, jehož prvním krokem je pravidelně zkoumání ústavnosti procedury, kterou byla norma přijata. Pouze pokud napadená norma obstojí v tomto prvním přezkumném kroku, posuzuje Ústavní soud meritorní obsah normy z hlediska její souladnosti s ústavním pořádkem, za pomoci testu proporcionality, účelnosti, nedotknutelnosti základních lidských práv a svobod atd. V daném případě neobstál napadený zákon podle mého soudu již v prvním kroku standardního testu a měl být zrušen. Podrobné důvody svého odlišného stanoviska jsem již rozvedl ve svém společném odlišném stanovisku se soudcem Janem Musilem k nálezu sp.zn. Pl. ÚS 24/2007 a proto na něj v plném rozsahu odkazuji.

2) I kdyby však napadený zákon jako celek obstál při kontrole ústavnosti procedury přijímání, měl podle mého názoru Ústavní soud zrušit jak všechna ustanovení týkající se zavedení tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví, tak novelizované ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Povinností Ústavního soudu bylo v daném případě především ústavněprávní posouzení zavedení zákonné povinnosti k poskytování hotovostních plateb za každý úkon zdravotní péče, plošné zavedení regulačních poplatků za pobyt v léčebném zdravotním zařízení, jakož i zavedení povinné platby do rukou provozovatele lékárny za každou položku na lékařském předpisu. Přes značný rozsah odůvodnění zamítavého nálezu se argumentace v něm obsažená koncentruje výlučně do polohy obecných úvah o použitelnosti testů proporcionality a racionality s akcentem na princip zdrženlivosti a minimalizace zásahů do zákonodárné vůle. Tyto obecné úvahy v odůvodnění nálezu posléze vyúsťují do závěru, že „Ústavní soud vychází i z faktu, že účinky reformy lze hodnotit až poté, kdy již vytvořené mechanismy mohly začít fungovat, a dodává, že z pohledu posouzení ústavnosti napadených ustanovení mu přísluší pouze rozhodnout o základních principech nikoliv již o konkrétní fakticitě.“ (viz bod 91). Tato úvaha jde ovšem mimo poslání (a odpovědnost) Ústavního osudu, který má naopak přesně vymezit ústavní mantinely, ve kterých se musí legislativa pohybovat a jejichž překročení je důvodem pro jeho derogační zásah. Tak se nález, kterému tímto disentem oponuji, vyhýbá tomu podstatnému – rozporu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod a veškeré dosavadní judikatuře Ústavního soudu, kterou navíc nelze bez aplikace § 13 zákona o Ústavním soudu (ke které v daném případě plénum ÚS nepřistoupilo) úspěšně překlenout. Pokud nález vede polemiku s ústavní kategorií bezplatné zdravotní péče za pomoci historizujících úvah v rovině Chamurappiho zákoníku, přes středověké prameny po citace z dějin lékařství (ve svém souhrnu dokazující, že za lékařskou činnost se vždycky platilo), činí tak zcela nemístně a zbytečně (viz body 96 a 97) - žádný z účastníků ani soudců Ústavního soudu nezpochybňuje, že lékařská péče je hrazená a to nikoliv v míře zanedbatelné, ovšem v podmínkách českého právního řádu výlučně v rámci veřejného zdravotního pojištění. Základ argumentace, o kterou většina pléna Ústavního soudu opírá svůj zamítavý výrok a závěr, že napadená část zákona není protiústavní, je koncentrován v bodech 103 až 108 odůvodnění. Správně je zde konstatováno, že právní normy zasahující do sféry práv sociálních, musí respektovat smysl a podstatu sociálního práva (jeho esenciální obsah) a nemohou překročit takto vymezený ústavní limit natolik, že by toto právo anebo možnost jeho realizace eliminovaly. Teprve poté nastupuje test legitimity (účelnosti) cíle a rozumnosti (racionality) posuzované právní úpravy. Právě takový postup mne ovšem vede k závěru zcela odlišnému – k závěru o zjevné protiústavnosti napadené normy. Esenciálním jádrem věty druhé článku 31 Listiny je „právo každého na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění“, jehož výklad podal Ústavní soud již opakovaně. Ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 35/95 explicitně konstatoval, že „nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky je vázán na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění“. Tuto ústavní kautelu ÚS zopakoval ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 14/02, když uznal za ústavně konformní ustanovení § 11 odst.1, písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, které zakazovalo všem zdravotnickým zařízením i lékařům přijímat jakoukoli úhradu za zdravotní péči a to „ani v souvislosti s poskytováním této péče“. Nyní jsme však svědky závěru, že „esenciálním obsahem čl. 31 věty druhé Listiny je ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, které vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků.“ (bod 106) Tak se dozvídáme, že ústavní pořádek již negarantuje právo každého na bezplatnou zdravotní péče (slovy Listiny), ale naopak ústavní garance je poskytována výlučně (pouze a jenom) veřejnoprávnímu systému zdravotního pojištění jako patrně novému subjektu ústavně zaručených práv a svobod. Pozornému čtenáři nálezu ovšem nemůže uniknout, že ani autoři tohoto nového a neotřelého názoru o něm patrně nejsou zcela přesvědčení, neboť po závěru, že zákon se nedotýká esenciálního obsahu sociálního práva (za jehož jediného nositele označili systém zdravotního pojištění) přikročili i ke zbývajícím třem krokům testu ústavnosti. Doktrinu o nezrušitelnosti garantovaného sociálního práva pak lehce překonávají, neboť toto nezrušitelné právo přiznávají pouze subjektu nazvanému „systém pojištění“ a nikoliv těm, kteří mají podle první věty čl. 31 Listiny právo na ochranu zdraví a podle věty druhé právo na bezplatnou zdravotní péči. Zavedením jejich zákonné povinnosti platit regulační poplatky za zdravotní péči se skutečně nezrušilo právo systému vybírat a kumulovat prostředky ani jeho skutečná realizace. Beze zbytku se ovšem zrušilo právo všech účastníků systému zdravotního pojištění na bezplatnou zdravotní péči, jak jim byla dosud poskytována. Legitimita cíle je pak spatřována v „akcentu na takovou organizaci zdravotnictví, která by zajistila kvalitnější faktickou organizaci zdravotnictví“, což „Ústavní soud pokládá za zjištěné“ (viz bod 110). S tímto tvrzením lze ovšem těžko vést ústavněprávní polemiku a poukazuji pouze na již zmíněné opačné tvrzení téhož nálezu v bodě 91, že „účinky reformy lze hodnotit až poté, kdy již vytvořené mechanismy mohly začít fungovat“. Pokud pak dnešní argumentace těsné většiny pléna Ústavního soudu ve svém odůvodnění (viz zejména body 112 až 115) dokonce dospívá k závěru, že Ústavní soud nemůže v rámci abstraktního přezkumu zákona posuzovat jeho dopady na adresáta normy, pak ve skutečnosti zbavuje Ústavní soud jeho elementární a nezastupitelné role. Co jiného při abstraktní kontrole norem Ústavní soud činí, než to, zda posuzovaná norma svou aplikací neporušuje základní principy ústavního pořádku a zejména ústavně garantovaná lidská práva a svobody. Autoři většinového stanoviska v daném případě na jedné straně přistupují ke všem čtyřem krokům tradičního testu posuzování ústavnosti či protiústavnosti napadené normy, avšak díky této úvaze „vykostěným“ o substancionální metodu ústavního soudnictví. Výsledný závěr se zákonitě jeví jako ryze účelový. Jinak by nález musel analyzovat u každého regulačního poplatku jeho právní formu, účel a především povahu platby – za jaké úkony je poplatek stanoven. A samozřejmě i dopad poplatku na sféru ústavně garantovaných práv subjektů, kterým byl uložen. Místo toho k těmto krokům vyzývá zákonodárce a exekutivu (viz body 113 až 115). V rámci testu účelnosti mohla většina pléna ÚS zjistit, že v důvodové zprávě k vládnímu návrhu napadeného zákona se jako jediný účel zavedení tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví explicitně uvádí snaha o „omezení zneužívání zdravotní péče“ ze strany pojištěnců. Tento závěr byl potvrzen i v rámci dokazování, provedeného při ústním jednání výslechem svědka ministra zdravotnictví Julínka, který jako svědek uvedl, že „regulativní charakter poplatků působí i psychologicky, aby si lidé rozmysleli či návštěva lékaře či hospitalizace není nadbytečná“. Listina základních práv a svobod ve svém čl. 31 konstituuje každému právo na ochranu zdraví s tím, že „občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Zákon o zdravotním pojištění pak ukládá povinnost k platbám na zdravotní pojištění s tím, že u přesně pojmenovaných skupin občanů – plátců (např. nezaopatřené děti, důchodci a další) stanoví v ust. § 7, že plátcem jejich příspěvku na veřejné zdravotní pojištění je stát. Přesto nejsou v napadené části zákona ani tito plátci od povinnosti hradit regulační poplatky osvobozeni, ačkoliv v logice platného systému zdravotního pojištění by měl v jejich případě poplatky platit též stát. Povinnost plateb regulačních poplatků by tedy obstála jedině v případě poplatků za tzv. hotelové služby při pobytu v lůžkových zdravotnických zařízeních, avšak i v tomto případě měl zákonodárce v duchu ústavního pokynu podle čl. 31 Listiny odlišit případy, kdy je poskytována pacientovi výlučně zdravotní péče a nikoli hotelové služby (např. v případě pobytu na jednotce intenzivní péče nebo umístění kojence v inkubátoru). Ustanovení čl. 31 Listiny stanoví jednoznačně, že „občan má právo na bezplatnou zdravotní péči v rámci veřejného zdravotního pojištění“. To znamená, že ta péče, která je mu hrazena plně z veřejného zdravotního pojištění, mu musí být poskytnuta bezplatně.Zákon pak může stanovit, která péče bude z veřejného pojištění hrazena plně, která částečně a která vůbec ne. Místo toho v daném případě zákonodárce přijal normu, která paušálně a bez rozdílu stanoví poplatkovou povinnost prakticky na všechny druhy poskytované zdravotní péče a na všechny pojištěnce bez rozdílu.Všechny formy výkladu (gramatický, systematický, logický i teleologický) napadené části zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, stejně jako výsledek dokazování, tedy potvrdily, že poplatky se hradí za zdravotní péči a jejich účelem je zamezit zneužívání této péče ze strany pojištěnců. Taková úprava je ovšem zjevně protiústavní a povinností Ústavního soudu jí bylo zrušit bez ohledu na deklarovanou zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů.

Pod bodem 119 pak nález konstatuje, že “ lze tedy shrnout, že všeobecně z pohledu čl. 31 a čl. 4 odst. 4 Listiny regulační poplatky stanovené zákonem jsou v limitu, který šetří podstatu a smysl přístupu k lidsky důstojné zdravotní péči hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a tyto poplatky nevytvářejí bariéru tento přístup omezující (nemají rdousící efekt) i v kontextu s dávkami poskytovanými ze systému sociálního zabezpečení“. Jak se k tomuto dospělo se ovšem z nálezu nedozvíme, ačkoliv na Ústavní soud se již obrátily desítky jednotlivců i organizací (např. Národní rada osob se zdravotním postižením, Svaz tělesně postižených) dokládajících přinejmenším u specifických skupin obyvatelstva přesný opak. Plošné zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví je navíc v rozporu s čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož je česká republika povinna dodržovat své mezinárodní závazky. Plénu Ústavního soudu přitom bylo známo stanovisko veřejného ochránce práv, z něhož cituji:

„V souvislosti se zavedením regulačních poplatků za lékařskou péči dle ustanovení § 16a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) ve vztahu k žadatelům o udělení mezinárodní ochrany byly ze strany veřejného ochránce práv, nevládních organizací a lékařů, kteří přichází s touto klientelou do styku, zaznamenány vážné problémy s dostupností lékařské péče, resp. léků pro tuto skupinu. Lze považovat za nepřípustné, aby objektivní nemožnost úhrady poplatků v individuálních případech limitovala žadatele ve využívání lékařské péče, zároveň aby byli lékaři, kteří poplatky nevybírají (opět v situaci, kdy žadatel objektivně finanční prostředky na úhradu poplatku nemá) vystaveni riziku postihu ve smyslu ustanovení § 16a odst. 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

V přijímacích střediscích na letišti a v přijímacích střediscích, vůči nimž se uplatňuje fikce letištního přijímacího střediska (dnes PrS Velké Přílepy), by dle zákona o azylu nemělo být vůbec vypláceno kapesné (87a odst. 3 zákona o azylu). Zároveň v těchto zařízeních mohou být žadatelé drženi až 120 dnů. Při pobytu v pobytovém středisku pak kapesné dostávají pouze ti žadatelé, kterým je poskytována strava (v současnosti vyplácené ve výši 16,-Kč na osobu a den). Novela č 379/2007 Sb. pak přijetím ustanovení § 46a rozšířila zákonné možnosti pro držení žadatelů v přijímacím středisku. Zároveň však kapesné není vpláceno za dobu, kdy se žadatel nachází mimo pobytové středisko, např. za dobu hospitalizace v nemocnici. Žadatelům, kteří místo stravy dostávají finanční příspěvek ve výši životního minima, pak kapesné poskytováno není. Legálně smí žadatelé pracovat až po uplynutí jednoho roku od zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Při pobytu na soukromí pak mohou dostávat žadatelů finanční příspěvek ve výši 1,3 až 1,6 násobku životního minima maximálně po dobu tří měsíců.

S ohledem na popsané limity legálního příjmu žadatelů nejsou určité kategorie schopny si poplatky za lékařskou péči hradit. Za nešťastné lze považovat, že se to týká zejména právě žadatelů dlouhodobě vyžadujících z nejrůznějších důvodů (chronická choroba, vážné onemocnění vyžadující hospitalizaci, vysoký věk apod.) zvýšenou lékařskou péči, popř. skupin objektivně ohrožených zvýšenou nemocností (kam lze obecně zařadit i děti navštěvujíc školní zařízení). Zdravotnická zařízení mají povinnost poplatky vybírat, resp. následně vymáhat a to případně i soudní cestou (jinak se vystavují riziku uložení správní sankce), kdy se původní dlužná částka může mnohonásobně navýšit o další položky. Nelze považovat za etické, aby se do problémů s úhradou poplatků (a za stávající situace to nelze vyloučit) dostaly osoby, které z objektivních důvodů nemohou získat prostředky na jejich uhrazení z legálních zdrojů.

V této souvislosti je zapotřebí zmínit i závazky vyplývající pro ČR v práva EU, zejména ze Směrnice Rady 2003/9/ES (dále jen „směrnice 2003/9/ES“), kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl. Dle čl. 15 (Zdravotní péče) odst. 1 této směrnice: „Členské státy zajistí, aby byla žadatelům poskytnuta potřebná zdravotní péče, a to přinejmenším nutná a neodkladná péče.“ Dle čl. 13 (Obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí a zdravotní péči) pak: 1. Členské státy zajistí, aby žadatelům byly dány k dispozici materiální podmínky přijetí, jakmile podají žádost o azyl. 2. Členské státy přijmou taková opatření, aby materiální podmínky přijetí umožňovaly odpovídající životní úroveň pro zajištění zdraví a živobytí žadatelů. … Členské státy dbají na to, aby tato odpovídající životní úroveň byla zajištěna i osobám se zvláštními potřebami, které se nacházejí ve zvláštních situacích ve smyslu článku 17, a zadrženým osobám.“

3) Pouze na okraj je třeba poukázat i na skutečnost, že v rozporu s ustálenou doktrínou zákonodárce používá pro zavedené platby termín poplatek, který je po staletí vžitým název pro veřejnoprávní platbu orgánu veřejné moci v souvislosti s výkonem jeho veřejné moci. V daném případě však je pod termínem poplatek skryta platba mezi dvěma subjekty soukromého práva ve vztahu, kdy jedna strana (subjekt podnikající v oblasti zdravotnictví) poskytuje jistý druh služby (zdravotní péči) za úhradu, kterou za příjemce této služby hradí na základě uzavřené smlouvy zdravotní pojišťovna. Ve skutečnosti tedy jde o plošné jednostranné cenové opatření, kterým se – bez ohledu na princip volné tvorby cen a autonomie vůle smluvních stran a navíc pod sankcí – stanoví paušální cenová přirážka ke zdravotní péči, poskytované podle ústavního pořádku na základě veřejného pojištění bezplatně. S touto skutečností se většinové stanovisko pléna vypořádává pod body 116 a 117 odůvodnění nálezu způsobem, který se zcela vymyká elementárním ústavněprávním kritériím a proto stojí za to z něj zde výslovně citovat:“Hypoteticky si lze představit variantu, že by regulační poplatek byl ve stejné výši koncipován jako část pojistného na zdravotní pojištění a platebním místem by byla zdravotní pojišťovna, která by posléze o toto pojistné navýšila platbu příslušnému lékařskému zařízení.“ Ano, hypoteticky si lze představit téměř cokoliv – Ústavní soud by ovšem musel – též hypoteticky – připustit, že za ty pojištěnce, za něž platí pojistné stát, by v daném případě hradil i zvýšené platby (byť zřejmě jen hypoteticky). Protože tak nečiní, musel by Ústavní soud i v takovém případě regulační poplatky zrušit a dát zákonodárci prostor pro ústavně konformní naplnění této hypotetické konstrukce. Nález se navíc snaží popřít logický závěr, že de facto jde o opatření cenové povahy. Přitom argumentuje analogií s vyhláškou ministerstva spravedlnosti, kterou se stanoví tarify mimosmluvních odměn advokáta za právní služby. Odměny právních služeb advokáta mají přitom zcela nepochybně charakter ceny.

4) (zvýraznění této části je přidáno autorem blogu) Samostatnou kapitolou – kterou ovšem nelze vůbec logicky vysvětlit – je zavedení povinnosti platit regulační poplatek lékárně za každou lékovou položku předepsanou na receptu. Tento poplatek přirozeně není za úkon zdravotní péče, ale platbou v čistě soukromoprávním vztahu, který je totožný s prodejem v obchodě. Většina pléna se v daném případě vyhýbá ústavněprávní argumentaci a usuzuje, že „z provedeného dokazování je přitom zřejmé, že lékárenskému zařízení, přestože je platebním místem, zůstává z vybraného regulačního poplatku v zásadě minimální částka“ (bod 130). Když pominu, že z dokazování nic podobného nevyplynulo, nemohu se vyhnout otázce, jakou ústavněprávní relevanci by takové zjištění mělo? Samozřejmě, že žádnou! Zbývající argumentace nálezu ve vztahu k tomuto poplatku se pak omezuje na význam regulační funkce, která má vést pacienty k „odpovědnému přístupu k opatřování léků na recept“. Logicky se vnucuje závěr, že lékaři předepisující recepty jsou nesvéprávné osoby a k odpovědnému výkonu lékařské praxe je přivede jen pacient – patrně pod efektem poplatku, který však Ústavní soud neshledal „rdousícím“ – viz body 118 a 130 (opět bez doložené argumentace) a aniž by přihlédl ke kumulaci zavedených poplatků a zejména k ústavně zaručenému základnímu právu každého na zachování jeho lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

5) Soudím, že povinností Ústavního soudu bylo zrušit i ustanovení § 17 odst. 5 vložené do zák.č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Tímto ustanovením se ministerstvo zdravotnictví zmocňuje k vydání seznamu zdravotnických výkonů s bodovými hodnotami formou vyhlášky. Podle předchozí právní úpravy se však seznam zdravotních výkonů a jejich bodové ohodnocení sestavovalo v dohodovacím řízení mezi zdravotními pojišťovnami, profesními sdruženími poskytovatelů zdravotní péče, odbornými vědeckými společnostmi a zájmovými sdruženími pojištěnců. Teprve po skončení dohodovacího řízení mohlo ministerstvo zdravotnictví vydat rozhodnutí, kterým buď takovou dohodu schválilo nebo naopak konstatovalo, že dohoda odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu a následně vydat seznam zdravotnických výkonů formou vyhlášky. Rozhodnutí ministerstva podléhalo nezávislému soudnímu přezkumu, kterého se mohli domáhat dotčené subjekty. Nová právní úprava naplňuje znaky protiústavnosti, neboť odstraňuje možnost soudního přezkumu v tak významné oblasti, jakou je stanovení ceny bodu za lékařský výkon. Taková úprava je ovšem v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého soudu. Argumentace většiny pléna v odůvodnění nálezu, podle níž jde o analogickou situaci s vyhláškou ministerstva spravedlnosti o určení odměn a náhrad advokátovi (viz bod 121) je nepřípadná – uvedená úprava totiž ponechává stanovení výše odměn advokáta smluvní volnosti účastníků a pouze subsidiárně nabízí odměny tarifní tam, kde k dohodě mezi advokátem a klientem nedojde.

V Brně dne 20. května 2008

Pavel Rychetský